Jsme zpět!

Jsme zpět...poslední měsíce pro nás byly extrémně těžké. Těžké tak moc, že bych je nepřála prožívat nikomu. Nechci zde vypisovat slohy, čím vším jsme prošli ale doufám, že vše špatné máme za sebou, sbíráme síly, nadechujeme se a vyhlížíme nový rok.

Jednu vzpomínku si tu však odložím.

Vzpomínku na naší neskutečnou bojovnici Fexigru Sirrah Shine alias Dixinku.

Dixinka se nám zhruba v půlce října přestala pozdávat...přestala skákat, což je u kokra zvláštní, navíc když jsme ji chtěli zvednout, nelíbilo se jí to. Navštívili jsme proto veterinu, kde nám řekli, že se jedná pravděpodobně o bolest zad, měla naordinovaný klid a prášky na bolest. Po cca týdnu se stav nelepšil, přidalo se chvění při snaze sednout si...a shodou okolností jsme dostali tip na veterinu našich přátel, kde by nám prý mohli pomoci. Proto jsme se tam vydali.

Dixinka byla opět prohmatána, byl naordinován klid, léky na bolest a zapůjčení magnetu + kontrola za týden. Poptávala jsem možnost CT vyšetření, kvůli kterému jsme primárně na tuto veterinu jeli, ale zatím prý nebylo potřeba...

Za týden jsme se vydali na kontrolu, kdy byl stav stále stejný, dostali jsme další prášky na bolest + klid a kontrola opět za týden...

Další týden jsem jela na veterinu s tím, že stav se za mě zhoršuje a klid nepomáhá. Dixinka byla znovu prohmatána, byl udělán i test zadních nohou...nohy již víceméně nevracela. Když stála, rozjížděly se jí zadní nohy, při chůzi ,,plavala¨, měla problém se zvednout bez pomoci ze země. Byl nám doporučen ortoped, který měl volné místo pouze na konzultaci opět za týden...až za týden. Cítila jsem, že týden nemáme a že dokud pes alespoň trochu chodí, pomoci se nedovolám. Odjížděla jsem s pláčem a věděla jsem, že musím najít někoho, kdo nám pomůže...někoho, kdo bude chtít řešit situaci ihned, stejně jako já, někoho, kdo nám udělá CT a všechna potřebná vyšetření a konečně budeme vědět o co jde...někoho, kdo mi potvrdí to, co si už nějakou dobu myslím...výhřez meziobratlové ploténky...

...a já jsem toho někoho našla!

Vzpomněla jsem si na příspěvky jedné paní z instagramu, která má smečku jezevčíků a výhřez řešila. Následně i moji přátelé se shodli na jednom jméně. MVDr. Vačkář ml. - Veterinární centrum Strakonice.

Ještě ten den jsem volala co se děje a pan veterinář nás hned druhý den vzal. Z recenzí jsem tušila, že budeme na správném místě a první telefonický kontakt mě v tom ujistil ještě více, Tak milý, laskavý a lidský přístup. Navíc dle recenzí mají opravdu spoustu zkušeností s výhřezy plotének a následnou operací. Jsou skutečnými machry ve svém oboru. Druhý den jsme jeli, pan veterinář Dixinku prohmatal, prohlédnul a řekl nám, že se pravděpodobně jedná opravdu o výhřez, dokonce nám řekl i místo, kde výhřez pravděpodobně bude. Okamžitě jsme se shodli na tom, že není na co čekat, domluvili jsme se na CT a všech dalších potřebných vyšetřeních, abychom věděli o co se opravdu jedná a jak budeme dál postupovat. Dixinku jsme si odvezli na noc domů a další den jela zpět na potřebná vyšetření. S sebou měla sbalenou tašku s věcmi, protože jsme předpokládali, že pokud se výhřez potvrdí a bude potřeba operace, pár dní tam zůstane...

...výhřez potvrzen, konkrétně výhřez meziobratlové ploténky mezi 3. a 4. lumbálním obratlem. Nic jiného než operace v tomto případě nepomůže...nebylo o čem přemýšlet...Dixinka podstoupila operaci a potom přišlo to strašné čekání...čekání každý den na to, až budu moci zavolat, jak se naší holčičce daří, jak zvládá odloučení a pooperační stav. Člověk neustále přemýšlel nad tím, jak to zvládá sama v cizím prostředí...tak dlouho bez nás... Utěšovala jsem se myšlenkou, že většinu dne prospí a jestli někdo tohle odloučení zvládne, tak to bude ona. Miluje všechny lidi na světě a pokud tam bude někdo, kdo ji při krmení a venčení pomazlí, zvládne to. Dny se táhly...byly nekonečné.

Nikdy nezapomenu na neděli 16. listopadu.....telefon z veteriny....v člověku zatrne. ,,Dixinka může jít zítra domů" zaznělo ze sluchátka. Měla jsem strach ale nemohla jsem být šťastnější...Dixinka pojede domů. Čeká nás 6 týdnů absolutního klidu v kleci, ven pouze na venčení a jídlo. Ale budeme všichni spolu. Už nebude sama, v cizím prostředí, v kleci. Bude doma...

Dixinku jsme si v pondělí 17. listopadu vyzvedli. Čekala jsem, jak bude vypadat, chodit, v jakém bude psychickém stavu. Byla úžasná, ,,běžela" tou ,,nemocniční" chodbou za námi s radostí jí vlastní. Byla šťastná. Já jsem byla šťastná. Moje statečná holka. Dostali jsme instrukce ohledně celého průběhu co se dělo, jak probíhala operace, jak se starat o jizvu, jak dávat léky, dodržovat klid a tak dále...a jeli jsme domů.

V době, kdy tyto řádky sepisuji, jdeme do jednoho malého finále, za pár dní máme za sebou 6 týdnů absolutního klidu. Snižujeme dávky léku a budeme moci začít pomalu s pohybem ve stylu krátkých procházek,

Bude to ještě chvíli trvat, ale Dixinka je hrdinka, všechno krásně zvládá, přesně jak jsem doufala. Ona vždycky byla bojovnice. Ve všem. Neohrožená. Jsem na ni tolik pyšná...a tolik vděčná...

...vděčná za neskutečnou, NESKUTEČNOU podporu přátel a známých, kterou nám po celou dobu vyjadřovali. Jak moc na Dixinku mysleli, ptali se, pomáhali mi. Tolik lidí. To jsem vůbec nečekala, Tolik mi to pomáhalo...

Všem patří mé obrovské DĚKUJI...

Bohužel zde nejdou přidávat videa, proto přidám alespoň pár fotek Dixinky. Videa nejen z tohoto příběhu naleznete na mém facebooku @michaelapalečková.